To (Stephen King)

Na betonové stěně byla napsána kostrbatá písmena. Tvořila nápis: 

POJĎTE DOMŮ POJĎTE DOMŮ POJĎTE DOMŮ

Bill zachmuřeně pohlédl na Mikea. Byl vyděšený a vystrašený; teď začínal pociťovat první záchvěvy zlosti. A byl rád. Zlost sice není žádný povznášející pocit, ale je lepší, než úlek, lepší než mizerný strach. "Je to napsané tím, čím si myslím, že je to napsané?"

"Ano," potvrdil Mike. "Krví Jerryho Bellwooda"

 

Ahoj!

Hned k úvodu bych ráda dodala, že horory nejsou můj šálek čaje, takže co mě vlastně vedlo k tomu si tuto knihu přečíst? Je to snadné - nová obálka.

Ano, říká se, nesuď knihu podle obalu, ale i obal prodává. Takže díky obalu si ke mě našel cestu žánr, který nevyhledávám (a shodou náhod bohužel ve starším vydání, takže v jiné obálce, než která mě nadchla)

První věc, co některé možná odradí, je 1092 stránek textu. I já jsem k tomu byla skeptická. Nakonec to ale tak náročné nebylo a druhou polovinu knihy jsem zhltla asi za tři dny. S první polovinou to bylo náročnější. Nešlo ani tak o to, že by mě to nebavilo, ale čím dál jsem se v knize dostávala, tím více na mě doléhala myšlenka, že jsem se stále neposunula nikam v ději, že se stále motám na místě.

Prolínání "minulosti" a "současnosti" (rozumějte rok 1958 a 1985) bylo neskutečné a v tomhle je King třída. Člověk opravdu nemá pocit, že by nějak přeskakoval, nebo se ztrácel v které době se příběh odehrává.

Ač už má člověk za sebou přečtených několik stránek, celý děj odstartuje až série telefonátů.

Na začátku bylo 7 dětí - smolařů, šest se jich po událostech v Derry v roce 1958 dostalo do světa a na vše zapomněli. Až právě ty záhadné telefonáty v roce 1985 jim postupně vrací vzpomínky. A tohle celé pro mě vlastně byla část, do které jsem se nemohla začíst, i když to bylo čtivě napsané. Prostě takový pětisetstránkový úvod - bez kterého by to ale opravdu nešlo, takže je potřeba si tím projít.

Jakmile se "celá" parta zase sejde, začne kniha gradovat tak neskutečným způsobem, že je problém ji odložit. Stále tam probíhají zastávky v minulosti, jak se všem postupně vracejí vzpomínky na některé důležité momenty. Většinou po velmi humorném začátku vzpomínky přijde nechutný a morbidní závěr.

Občas mě zarazil slovník dětských hrdinů, přeci jen jim bylo 11. Ale ruku na srdce, kdo z nás si v dětství někdy neulevil pořádně peprnou poznámkou, když na blízku nebyli dospělí. Slovníkem to nekončilo, prostě stále jsem se nějak nemohla ztotožnit s věkem 11 let. Dost věcí, co se tam dělo, bych byla ochotna přijmout u například třinácti-letých. Ale kdo ví, doba, ve které se to odehrávalo byla jiná, ale možná jsou děti stejné, jen tenkrát nebyli sociální sítě a spousta věcí se tedy nedostala na povrch.

Celkově kniha krásně funguje jako celek, dokáže člověka vtáhnout a připadá si jako neviditelný osmý člen party, i když je na můj vkus úvod trochu moc dlouhý. Zpětně ale nedokážu říct, co by se dalo vynechat, aby se zkrátil, prostě vše se tam hodilo. Takže za mě celkové hodnocení tak 7/10 a nejspíš se časem ke Kingovi někdy vrátím a zkusím štěstí s dalším hororem (ale tentokrát zkusím nějakou kratší knihu).